Byl jednou jeden král a ten už byl tak starý, že se sám rozhodl předat trůn někomu mladšímu. Povolal k sobě všechny učence své říše.
„Chci odkázat tuto zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví jednu otázku. Nuže: představte si, že jdete se slabou bezbrannou dívkou a náhle před vámi stojí vysoká kamenná zeď. Vy tu dívku chcete nějak dopravit na druhou stranu. Ale jak?“
Učenci se zamysleli, zamnuli si šedé brady, a pak se začli hlásit jako o překot. „Já“, řekl první, „ bych ji vedl podél zdi tak dlouho, dokud bych nenašel její konec. Každá zeď musí někde končit, ne?“
„ Nesmysl!“ vykřikl na to druhý. „ Proč se vláčet takový kus cesty? Já bych sehnal hezky dlouhý žebřík. Vzal bych holku do náručí a prostě bych ji přes zeď přenesl.“
„Pracná hloupost!“ ušklíbl se třetí. Na to stačí sud střelného prachu. Já bych tu zeď rozmetal na cimprcampr!“
Křičeli jeden přes druhého a měli stále podivnější nápady. Ve své učenosti vymysleli sto a jeden způsob, jak dostat dívku přes zeď. Náhle si král povšiml mladého sluhy, který zatím v koutě pánům oprašoval klobouky.
„ A ty?“ řekl. „Tebe nic nenapadlo? Co bys v téhle situaci dělal ty?“
„Já,“ usmál se sluha, „já bych se té dívky napřed zeptal, jestli vůbec chce na druhou stranu zdi.“
„Sláva! Konečně rozumné slovo!“ zasmál se král z celého srdce. „ Tak tobě rád odkážu říši. A vládni jí tak, jako té dívce před kamennou zdí!“