Hrdinkou tohoto příběhu je osmiletá dívenka z pensylvánského sirotčince. Byla strašně plachá a nepříjemná, že se jí ostatní děti vyhýbaly a učitelé ji považovali za problémové dítě. Dva sirotci si přáli, aby odešla pryč, a tak paní ředitelka musela hledat důvody, aby jí dostala z ústavu.
Jednou odpoledne se zdálo, že se naskytla příležitost. V ústavu platilo železné pravidlo, že každý dopis od chovance předtím než bude poslán, musí schválit ředitelka nebo její zástupce. A naše hrdinka byla přistižená, jak se vplížila dolů k hlavní bráně a opatrně ukryla dopis do větví stromu, které tam přečnívali přes zeď. Ředitelka jen stěží skrývala radost.
Hned běžela dolů ke zdi, kde bylo psaní skrze větve jasně vidět.
Vrhla se na ně a roztrhla obálku. Vytáhla psaní a rychle ho přečetla. Stála pak jako opařená a zírala na papír. Potom sklopila hlavu. Na papíře bylo napsáno:
Komukoliv, kdo to najde: Miluji tě.
